Mezinárodní obchod, měnové kurzy a cla

Mezinárodní obchod je uplatňován již u Féničanů. Významný rozkvět mezinárodního obchodu nastává v období merkantilismu (15. – 16. století). Teorii mezinárodního obchodu významně prohloubili především klasičtí ekonomové: A. Smith – teorie absolutní výhody a D. Ricardo – Teorie komparativní výhody. Další rozvoj obchodu nastává v souvislosti s průmyslovou revolucí v 19. století a dále s globalizací ekonomiky po druhé světové válce.

Mezinárodní obchod (výhody):
1. rozšiřuje hranice produkčních možností národních ekonomik a tím současně zvyšuje potenciální produkt;
2. přispívá k zvýšení ekonomického růstu;
3. zvyšuje produktivitu práce;
4. je nenahraditelným zdrojem informací o výkonnosti národních ekonomik;
5. vytváří tlak na národní měny a je příčinou jejich pohybu ke světovým cenám.

Obecně rozlišujeme ekonomiku otevřenou a uzavřenou.
Otevřenost ekonomiky vyjadřuje podíl zahraničního obchodu k GDP. Jsou 4 důvody pro otevřenost ekonomiky:
1. velikost státu: čím je stát větší, tím může být soběstačnější;
2. přírodní bohatství, především soběstačnost v surovinách a energetických zdrojích. Obvykle vede k nižší závislosti na dovozu.
3. poloha země: státy, kterými prochází významné mezinárodní cesty (železnice, dálnice) nebo mají významné námořní přístavy mají obvykle otevřenější ekonomiky (vyšší zahraniční obchod);
4. technologická úroveň. Státy, které produkují výrobky s vynikajícími technologickými parametry mají předpoklad pro vysoký podíl exportu.

Otevřené ekonomiky mají koeficient otevřenosti přes 50 % (např. Holandsko, Belgie zatímco např. Brazílie má otevřenost ekonomiky cca 10 %). Obchodní politika státu může být
1. protekcionistická (vysoká cla, dovozní limity a další omezení)
2. liberální s minimem omezení

Výhody liberalizace obchodu:

• vzrůst konkurence na domácím trhu včetně snížení cen výrobků
• spotřebitelé si mohou vybírat ze širší palety výrobků
• možnost porovnání domácího ekonomického vývoje se světovým
• růst životní úrovně

Důvody pro rozvíjení mezinárodního obchodu:

1. odlišnost výrobních podmínek (podnebí, kvalifikace pracovníků, kapitálové vybavení)
2. úspory z rozsahu výroby
3. oživení produkce zahraničními výrobky

Výsledkem zahraničního obchodu je platební bilance, která se dělí na
1. bilanci běžného účtu
obchodní bilance (zboží)
bilance služeb (bankovní sektor, hotely a další služby)
bilance mimotržního vyrovnání (peníze od příbuzných, dědictví)
2. bilance kapitálového účtu (finančního účtu)
centrální banka (ČNB)
ostatní subjekty

Měnové kurzy

Mezinárodní obchod mimo své zřejmé výhody má také nevýhody. To je dáno tím, že jednotliví partneři mají různou měnu. Poměr těchto měn je dán měnovým kurzem. Měnový kurz je poměr mezi jednotlivými měnami.

Rozlišujeme valuty a devizy.

Z hlediska vývoje měnových kurzů je historicky nejstarší zlatý standard, kdy panovník nebo vláda určili kolik jednotek dané měny potřebuji k nákupu 1 g zlata nebo stříbra. Zlatý standard byl běžně užíván do konce 19. století.
Pevné kurzy, kdy měna není směnitelná za zlato, ale její kurz je vyjádřen poměrem ke světovým měnám stabilně. Bretton - Woodský systém: vycházel z poměru za jednu trojskou unci (31,5 g za 35 USD). Platil do počátku 70. let a vedl k odčerpání zlatých rezerv USA, takže ho prezident Nickson zrušil.
Volně plovoucí kurzy: kdy kurz jednotlivých měn je určován nabídkou a poptávkou po měně. Stát nezasahuje do úrovně cenových kurzů, který se určuje na trhu jako jakékoliv jiné zboží (USD, Japonsko).
Řízeně – plovoucí kurz: kurz je určován na základě nabídky a poptávky, ale v případě, že se příliš odchýlí  od předpokladu centrální banky, tak CB intervenuje: nakupuje devizy nebo prodává devizy.
Zavěšené kurzy: kurzy některých měn, jejichž ekonomika je slabá a zavěsí se v pevném poměru k nějaké pevné měně.

Investice Mají rozhodující vliv na další rozvoj ekonomiky. U investic rozeznáváme

Investice

Mají rozhodující vliv na další rozvoj ekonomiky.

U investic rozeznáváme důchodotvorný účinek investic, který se projevuje v daném roce (jestliže se zvýší tento komponent, zvýší se hrubý domácí produkt) kapacitotvorný účinek investic, který umožňuje posun úrovně potenciální produktu doprava a tím mění křivky agregátní nabídky a poptávky ve prospěch efektivnosti celé ekonomiky.

Investice chápeme jako přírůstek zásoby fyzického kapitálu (tj. strojové zařízení, budovy a zásoby).

Přibližně 70 % investic jsou investice do továrních budov a technologických zařízení podniků.

25 % investic tvoří obytné budovy a 5 % investic jsou zásoby.

Investice do fixního kapitálu, tj. budov a strojů jsou obvykle plánované, kdežto investice do zásob jsou obvykle neplánované.

Plánované investice mají vliv na velikost hrubého domácího produktu, neboť snížení zásob výrobků způsobí snížení ceny nebo snížení produkce.

Faktory určující spotřebu:

1. disponibilní důchod: vycházelo se z toho, že čím vyšší mají lidé DI, tím vyšší mají i spotřebu. Byly rozpracovány především tyto teorie:
2. teorie životního cyklu: Modigliani – americký ekonom, italského původu. Teorie životního cyklu vychází z toho, že lidé mají určitou představu o vývoji svého životního důchodu. Ať již přesnou nebo mlhavou. Jestliže reální důchod nesplňuje tyto jejich představy, tak lidé nemění sklony ke spotřebě a korigují přebytek nebo nedostatek úsporami (výběr/vklad). Dá se říci, že životní cyklus:
Mladí lidé se zadluží tím, že zakoupí vybavení bytu, auta, náklady na studium. Ve středním věku dosahují lidé obvykle nejvyšší důchod. Splácí dluhy a šetří si na stáří (důchodový věk). Důchodový věk: příjmy se výrazně snižují, ale díky úsporám a díky tomu,  že již mají vše co potřebují zakoupené, není dopad snížení příjmů tak citelný.
3. teorie permanentního důchodu: lidé své skutečné výdaje neřídí svými skutečnými příjmy, ale mají vytvořenu dlouhodobou představu jak se budou jejich příjmy vyvíjet a tomu podřizují také své výdaje (Friedman)
4. bohatství: lidé, kteří vlastní dostatek finančních zdrojů (vklady, akcie, dividendy,…) a nejsou tak závislí na disponibilním důchodu jak spotřebitelé bez úspor.
5. ostatní vlivy: vysoké daně (způsobují, že lidé nejsou motivováni k úsporám a snižuje se sklon k úsporám), nízké reální příjmy z úspor (reálný úrok je korigován o inflaci a daně), velkorysé sociální zabezpečení snižuje osobní úspory (jestliže by byl starobní důchod 80 % příjmů, pak nemají tendenci lidé šetřit na stáří, důchodové období). Inflace (obvykle snižuje podíl úspor, ale přesto překvapivě toto pravidlo neplatí 100 %). Lidé v období inflace začínají spořit (ukládání peněz do zlata, obrazů,…).

Spotřeba, úspory a investice

Spotřeba se skládá z výdajů domácností finální statky a služby. Dělíme ji na:
• Statky krátkodobé spotřeby (potraviny, oděvy, energie, apod.)
• Statky dlouhodobé spotřeby (zařízení domácnosti, automobily, apod.)
• Služby (rekreace, lékařská péče, vzdělání apod.)

Vzájemný poměr spotřeby a investic má rozhodující úlohu v ekonomice státu. Státy, u nichž obyvatelstvo spotřebovává rozhodující část svých důchodů (např. na 95 %), mají tendenci relativně málo investovat a mají nízké tempo ekonomického růstu. Naopak státy, které jsou schopny část důchodů ušetřit je mohou investovat a podpořit tak ekonomický růst.

Vztahy mezi příjmy, spotřebou a úsporami se zabýval J. M. Keynes (příjmově – výdajová metoda, kdy sledoval několik set domácností a strukturu jejich spotřeby). Dnes je to naprostá samozřejmost statistických úřadů.
Výdaje jednotlivých rodin (domácností) se liší z hlediska úrovně i struktury. Přesto existují některé obecné tendence, jak lidé rozdělují své výdaje na jednotlivé skupiny statků. Obecně platí, že na potraviny lidé vydávají přibližně 25 % svých příjmů, přičemž platí, že čím větší mají lidé osobní důchod, tím spotřebovávají více absolutně, ale méně relativně na potraviny. Mám příjem 10000 a spotřebuji 2000, mám 20000, spotřebuji 4000. Lidé bohatší spotřebovávají kvalitnější potraviny (spotřeba je limitována).

1. osobní důchod (PI) je tvořen příjmy za práci, z vlastnictví kapitálů (úroky, dividendy)
2. disponibilní důchod (DI), který získáváme z osobního důchodu po odečtení přímých daní. DI rozdělujeme na
a) spotřebu
b) úspory

Keynes: mezní sklon ke spotřebě a k úsporám.

Inflace v současné době

ČR 8,9 %
EU 1,1 – 1,9 % (s výjimkou Řecka). Nejmírnější inflaci má Rakousko.

Inflaci chápeme jako růst cenové hladiny nebo pokles kupní síly peněžní jednotky. Nemusí to být pokles kupní síly obyvatelstva. Opakem inflace je deflace, tzn. pokles cenové hladiny. Pokles růstu inflace není deflace, ale desinflace. Jinak je inflace způsobená jednak jako poptávková inflace (buď se výrazně zvýší spotřeba nebo investice nebo vládní výdaje). Poptávková inflace se může uskutečnit pouze, jestliže to umožní centrální banka. Jestliže centrální banka nezvýší peněžní zásoby v oběhu (peněžní nabídku), pak růst jednoho komponentu musí být kompenzován snížením jiného komponentu (C, Ig, G, X).
Celé období historie je střídání růstu a poklesu cen, prakticky až do 2. světové války. V období přípravy na válku nastávala inflace a po nastoleném míru to bylo vystřídáno deflací (alespoň u vítězných států).
Úlohou centrální banky je střežit a korigovat nabídku peněz.

V 70. letech nastala nabídková inflace, tzn. posunula se křivka agregátní nabídky směrem doleva, čímž došlo k poklesu produkce při současném růstu cen. Je v silách CB vrátit produkci do stejné výše, že vydáním peněz posune křivku agregátní poptávky. Vzniká nebezpečí inflační spirály (je velmi obtížné takovou inflaci zastavit).

Vazbu mezi inflací a nezaměstnaností vyjadřovala tzv. Phillipsova křivka (obr. 3). Růst mezd nad růst produktivity práce vytváří předpoklad zvýšení inflace.

Mohli bychom rozlišovat rozdíl mezi inflací očekávanou (anticipovanou) a inflací neočekávanou, inflací proporcionální a neproporcionální.


Druh inflace Proporcionální inflace Neproporcionální inflace
Očekávaná inflace Inflace nezpůsobuje ekonomické ztráty Ztráty na efektivnosti
Neočekávaná inflace Ztráty v důsledku přerozdělování důchodů a bohatství Ztráty na efektivnosti + přerozdělování důchodů a bohatství

Inflace Zatímco ekonomický dopad nezaměstnanosti se dá dosti přesně kvantifikovat, nelze ekonomický dopad inflace přesně odhadnout.

Inflace


Zatímco ekonomický dopad nezaměstnanosti se dá dosti přesně kvantifikovat, nelze ekonomický dopad inflace přesně odhadnout. Soudí se, že mírná inflace dokonce přispívá ke zvyšování produkce.
Hlavní problém je přerozdělování příjmů a majetku, pomáhá dlužníkům a poškozuje věřitele.

Inflace = zvyšování celkové cenové hladiny
Deflace = snižování cenové hladiny
Desinflace = snižování inflace


                      cenová hladina (rok t) – cenový hladina (rok t-1)
míra inflace = ------------------------------------------------------------------
             cenová hladina (rok t-1)


1. deflátor GDP
2. index spotřebitelských cen (CPI) - opírá se o spotřebitelský koš, je to index, který můžeme operativně zjistit, tím, že provedeme výběrové šetření (trvá několik dnů)
3. index cen výrobců (PPI) – je historicky nejstarší (vznik v 19. století). Má vliv na zahraniční obchod.


Přednáška č. 10
25. 4. 2000

Z hlediska intenzity rozlišujeme následující druhy inflace:

1. mírná inflace (do 10 %) u mírné inflace jsou ceny relativně stabilní, lidé důvěřují penězům (vlastní měně), občané spoří a peněžní systém funguje.
2. pádivá inflace (10 – 100 %, Samuelson uvádí až 1000 %). Při pádivé inflaci peníze ztrácejí rychle svou hodnotu, většina smluv je indexována nebo vztažena k zahraniční měně (USD, EUR, DEM), reálné úrokové míry mají zápornou hodnotu a u nás pádivá inflace byla především v období 1991 – 1993, kdy dosahovala kolem 15 – 40 %.
3. hyperinflace (přesahuje 100 %). Nejvyšší inflace byla zaznamenána v Německu, kde od ledna 1922 do listopadu 1923 (22 měsíců) dosáhla úctyhodných 10000000000 %.  Podniky vyplácely mzdu každý den, zboží bylo odpoledne dražší než dopoledne. V 80. letech došlo k hyperinflaci v některých státech jižní Ameriky a na počátku 90. let v Jugoslávii a státech bývalého Sovětského Svazu.

Práce je jedním z výrobních faktorů. Není-li jeden z výrobních faktorů využíván, vede to např. ke stagnaci.

Práce je jedním z výrobních faktorů. Není-li jeden z výrobních faktorů využíván, vede to např. ke stagnaci. Nezaměstnanost je problémem makroekonomickým i mikroekonomickým, ale i sociálním. Vláda by měla realizovat programy, které by přispěly ke snížení nezaměstnanosti (snaží se o to). Problém je zejména u čerstvých absolventů škol, další problém je u pracovníků nad 50 let, také ženy, romští občané a jiné skupiny obyvatelstva.

Máme tři druhy nezaměstnanosti:
1. frikční nezaměstnanost – souvisí se životním cyklem; dokončování škol, zakládání rodiny, vojenská služba, mateřská dovolená. Po těchto etapách je často těžké najít zaměstnání. Považuje se za nejméně problematickou, trvá krátkou dobu (2 – 3 měsíce);
2. strukturální nezaměstnanost – předpokládá se, že v národním hospodářství je možno získat práci, ale ne vždy v daném regionu v souladu s profesí daných pracovníků ( rekvalifikace, podílí se na ní stát prostřednictvím úřadu práce; podpora v nezaměstnanosti půl roku);
3. cyklická nezaměstnanost – souvisí s hospodářským cyklem tak, že v období recese, deprese, krize nelze získat prakticky žádné zaměstnání.

Dobrovolná nezaměstnanost
a) lidé s velkým majetkem, kteří nejsou ochotni vykonávat jakékoliv zaměstnání. Být nezaměstnaným jim umožňuje jejich hospodářská situace;
b) lidé, kteří se pokoušeli mnohokrát najít zaměstnání, ale nedostali ho (to vede k odrazení a rezignaci)

Podpora nezaměstnanosti: u nás je poměrně vysoká, ale v Evropské unii je ještě vyšší. V některých státech (Švédsko) je podpora doživotní.

Skrytá nezaměstnanost: byla v centrálně plánovaných ekonomikách, kdy byla povinnost pracovat – většina zaměstnanců prováděla práci zbytečnou.

Přirozená míra nezaměstnanosti (M. Friedman) zahrnuje frikční nezaměstnanost a část strukturální nezaměstnanosti (asi 3 – 4 %). Snaha snížit nezaměstnanost pod její přirozenou míru je neefektivní a nákladné.
S tím, jak se zvyšuje technický pokrok, zvyšuje se i přirozená míra nezaměstnanosti. Dnes je asi kolem 5 %. Je to přibližné číslo, které se odhaduje. Nezaměstnanost je u nás cca 9,5 %.

Nezaměstnanost Nezaměstnanost způsobuje nedokonalé využití hlavního výrobního faktoru a to je práce.

Nezaměstnanost způsobuje nedokonalé využití hlavního výrobního faktoru a to je práce. Tedy vede k mrhání zdroji, snižuje důchody obyvatelstva, způsobuje ekonomické škody, ale také sociální problémy a ve svém důsledku řadu nepříznivých tendencí (alkoholismus, závislost na drogách apod.).

Dospělé obyvatelstvo:

1. ekonomicky aktivní:  A) zaměstnané
                                               B) nezaměstnané: a) dobrovolně
                                                     b) nedobrovolně

2. ekonomicky neaktivní


Zaměstnaní jsou všichni dospělí lidé, kteří vykonávají jakoukoliv placenou práci nebo práci nevykonávají, protože jsou nemocní, jsou na dovolené nebo stávkují.
Nezaměstnaní jsou lidé, kteří nemají práci, ale práci aktivně hledají.

Mezi ekonomicky neaktivní jsou zahrnováni dospělí obyvatelé, kteří studují, vykonávají základní vojenskou službu, jsou v důchodě, starají se o domácnost, respektive práci nemají, ale také ji nehledají (tuto skupinu nazýváme podraženými nebo znechucenými pracovníky).

Typy hospodářských cyklů

Rozdělujeme tři typy cyklů:

1. krátkodobé cykly, tzv. Kitchinův cyklus: tyto cykly trvají přibližně tři roky a souvisí s výkyvy zásob zboží a rozpracované výroby
2. střednědobé cykly, tzv. Juglarovy: ty jsou spojovány s investicemi do strojního zařízení (10 – 12 roků).
3. dlouhodobé cykly, tzv. Kondratěvovy a Kuznětzovy. Trvají 50 – 60 roků a patří mezi nejvýznamnější.

Kondratěv byl sovětský ekonom, který tvrdil, že i v sovětské ekonomice dochází k hospodářského cyklu (Stalin ho za to poslal do gulagu).

Předvídání HC pomocí ekonomicko – matematických metod a ekonomických modelů umožnilo snížit ztráty vzniklé v důsledku cyklů.  Používají se ekonometrické (analýza předchozí a současné situace) a prognostické modely (zabývá se především budoucími výhledy).
Bylo dokázáno, že ekonometrické modely zvýšily přesnost odhadů vývoje v nejbližší budoucnosti 2,5krát.

Byla vypracována celá řada teorií hospodářského cyklu:

1. peněžní teorie (M. Friedman), která přisuzuje vznik cyklu především chybám centrální banky;
2. inovační teorie (Schumpetr) spojuje cyklus s uplatněním významných inovací (např. výstavba železnic, dálnic, internet);
3. psychologická teorie (Pigou), která chápe HC jako důsledek paniky v důsledku šíření pesimistických a optimistických očekávání;
4. teorie podspotřeby, která říká že omezení investiční činnosti (tedy nevyužití úspor) vzniká v důsledku toho, že příliš mnoho bohatství a příjmů se shromáždí v rukou bohatých a spořivých lidí (do jisté míry Keynes);
5. politická teorie cyklů (Kaletski, Nordhaus, ale i Buchholtz). Teorie tvrdí, že volby prezidenta (USA, Francie) a parlamentu probíhají v pravidelných cyklech (4letý nebo 5letý), přičemž představitelé výkonné moci se snaží přibližně rok před volbami stimulovat růst v zájmu pozitivní reakce voličů, kteří je zvolí a potíže přijdou po volbách
6. teorie rovnovážného hospodářského cyklu (škola racionálních očekávání), která tvrdí, že chybné představy o růstu nominálních cen a nominálních mezd vedou k neadekvátnímu hospodářskému růstu.

Teorie HC rozdělují příčiny na primárně vnější a primárně vnitřní (jedni tvrdí, že to vzniká mimo ekonomiky a ekonomika je dokáže buď ztlumit nebo dokáže problémy zvýšit; záleží na úrovni makroekonomů) .

Přednáška č. 7, Makroekonomie  cíle (výstupy)

Makroekonomie  cíle (výstupy)
1) produkt (GDP, GNP, NDP,…)
2) zaměstnanost (nezaměstnanost)
3) …
4) …

Pro všechny ekonomiky je charakteristické, že nemají rovnoměrné tempo růstu.

Mezera produktu = potenciální produkt – reálný produkt

Výjimečně může být mezera také záporná (když musí stát překonávat nějaké problémy: válka,…). Říká nám o procentickém podílu nevyužití výrobních faktorů.

Hospodářský růst vidí různí ekonomové různě.
Karel Marx: hospodářské cykly se prohlubují a to vede k tomu, že velké množství podniků krachuje.
Schumpetr: hospodářský cyklus je požehnáním ekonomiky, zbaví ekonomiku méně výkonných podniků.

K poklesu produkce (neboli k recesi) může docházet na straně agregátní poptávky, pak nastává stagnace nebo problémy na straně agregátní nabídky, především v důsledku rostoucích nákladů na výrobu (známá energetická krize v 70. letech) a pak nastává stagflace.

Můžeme říci, že ekonomika 30. až do poloviny 70. let vycházela z stimulace agregátní poptávky a mluvíme tedy o poptávkově orientovaných ekonomických teoriích a hospodářské politice (např. keynesiánská a neokeynesiánská ekonomie), kdežto od poloviny 70. let nebývají na významu nabídkově orientované teorie i hospodářské politiky.


• (První fáze popsána v předchozí přednášce)
• Ve druhé fázi dochází k poklesu poptávky po práci, zkracuje se délka pracovní doby, dochází k propouštění zaměstnanců (nebo nedostávají mzdu).
• Ve třetí fázi se snižuje poptávka po surovinách, ceny zboží buď klesají nebo stagnují, dochází k poklesu mezd (reálných) a cen investic.
• Ve čtvrté fázi zisky firem prudce klesají, výsledky hospodaření jsou ztrátové, snižují se ceny akcií, snižují se úrokové míry, a HC dosahuje sedla.
• V páté fázi se snižuje poptávka po úvěrech. Pokračuje pokles úroků.
• Šestá fáze. V důsledku toho podnikatelé projevují zájem o investiční činnost, ekonomika se začíná oživovat a nastává expanze  nastává nový cyklus.

Hospodářský cyklus velice citlivě reaguje na investice a do značné míry na možnost exportu zboží do zahraničí.

Hospodářský cyklus Ekonomický růst neprobíhá rovnoměrně, nýbrž v cyklech.

Hospodářský cyklus

Ekonomický růst neprobíhá rovnoměrně, nýbrž v cyklech. Moderní ekonomiku ovlivňují hospodářské cykly po celé 19. století a 20. století, přičemž nejvýraznější hospodářský cyklus byl na počátku 30. let tohoto století a po roce 1945 díky keynesiánské makroekonomické teorii a hospodářské politice se hospodářské cykly projevují méně výrazně a k hlubokým krizím nedochází.

Hospodářské cykly ovlivňuje:
• agregátní poptávka
• agregátní nabídka

Rysy hospodářského cyklu:

1. výrazně klesají nákupy spotřebitelů, především u statků dlouhodobé spotřeby. V důsledku toho se snižuje výroba a reálný hrubý domácí produkt klesá. Jelikož není odbyt, snižuje se nejdříve spotřeba, to se přenáší na investice. Prudce klesají investice firem do budov a strojového zařízení (tzn. není odbyt, firmy ztrácejí zájem na dalších investicích)
2. klesá poptávka po pracovní síle, zkracuje se délka pracovní doby, pracovníci jsou propouštěni (nebo nedostávají mzdu).

Přednáška č. 6, Ekonomický růst

nominální produkt  reálný produkt  reálný produkt na obyvatele  reálný produkt na obyvatele podle ICP

ICP – INTERNAL COMPARISIONS PROJEKT (PARITA/MĚNA)

Stát USA Japonsko Korea Brazílie Indie ČR
GDP na obyvatele (1990)
GDP na obyvatele (ICP)
Roční růst, 1965 – 1999 %
Relativní GDP k USA % 21790
21360
1,7
100 25430
16950
4,1
78 5400
7190
7,1
33 2680
4780
3,3
22 550
1150
1,9
5 6000
13000
55



Jednotlivé státy mají zájem zvyšovat úroveň ekonomiky, úroveň ekonomického růstu. Často byli v souboji mezi kapitalistickou a socialistickou ekonomikou.
Mohli bychom říct, že v souboji jednoznačně zvítězil tržní systém (kapitalistické státy vzhledem ke státům socialistickým). To je jedním z důvodů, proč se socialistický systém postupně rozpadl.
Známá je Chruščevova doktrína: dostihnout a předstihnout, věřil, že sovětský Svaz dosáhne úroveň ekonomiky USA.

Ekonomický růst je většinou spojen s otázkami ekologickými, které bychom mohli rozdělit na 2 části:
1. zhoršování životního prostředí
2. vyčerpání surovin a zdrojů (např. energetických)

I když v podstatě nová ekonomika prosazovaná v USA není tak surovinově náročná, zdroje surovin a zdrojů jsou omezené a proto nelze úroveň ekonomiky donekonečna zvyšovat.

Z formálního hlediska ER představuje především růst potenciální produktu, tedy růst ekonomických možností dané země. Teorie ekonomického růstu studuje faktory, které umožňují růst hrubého domácího produktu v čase a analyzuje vliv jednotlivých faktorů na zvýšení produkce.
Pojetí klasické ekonomie (Smith a Malthus) vycházeli z předpokladu, že úroveň produkce je přímo limitována množstvím práce a produkce může pouze omezeně růst s růstem obyvatelstva do vyčerpání přírodních zdrojů.
Neoklasická ekonomie se snaží analyzovat produkci:

vzorec č. 1

Q = Y = F (L, K, N)

Funkce práce, kapitálu a přírodních zdrojů; tyto tři zdroje determinovaly úroveň produkce

A byla konstanta, která měla kvantifikovat ostatní vlivy, které nešlo vysvětlit těmito třemi faktory (L, K, N).
Koeficienty alfa, beta a gama byly koeficienty elasticity pro jednotlivé faktory.

Keynesiánská ekonomie přistupuje k problematice růstu z hlediska vztahu mezi spotřebou a úsporami a investicemi.
Analyzuje otázku růstu z hlediska multiplikátorů a z hlediska teorie akcelerátorů (v podstatě nastartování investic akceleruje pronikavěji, než by vyplývalo z multiplikátoru).

Teorie růstu na základě významného ekonoma prof. R. Solowa, který za rozpracování teorie růstu získal Nobelovu cenu. Jelikož je to neoklasický ekonom, vychází z verze této ekonomie, pouze tvrdí, že produkt závisí na:

vzorec č. 2

Tvrdí, že přírodní zdroje přestávají mít na úroveň růstu vliv, zavádí zde technický pokrok (e), zůstávají zde práce (L) a kapitál (K). Rozhodující je podle něj technický pokrok a práce je vyšší podíl než kapitálu.

Zvyšování kvalifikace pracovníků; vědecko – výzkumná činnost apod. To jsou především zdroje růstu.

Přednáška č. 5, Schéma č. 1

Hrubý domácí produkt = C + Ig + G + X

Spotřeba zvyšuje hrubý domácí produkt, omezuje úspory, které je spojeno se snížením investiční činnosti.

Investice - rozhodující jsou čisté investice, které podněcují  další hospodářský růst.  Investice se skládají z fyzického kapitálu (především stroje a  budovy - nejen továren, ale i obytných domů), zásob vstupů a  zásob výstupů (neboli zásoby produkce, např. automobilka vyrobí  za rok 300000 aut, z toho prodá pouze část).

Investice mají dvojí význam z hlediska HDP.  
1. důchodotvorný efekt je dán tím, že investice jsou součástí  HDP, vytváří tak produkt a tedy i důchod.
2. kapacitotvorný efekt je dán tím, že zvýšení investic umožňuje  zvýšení produkce v dalších letech.

Vládní výdaje

1. vlastní výdaje a investice - platy úředníků a státních  zaměstnanců,...
2. transfery - to jsou různé sociální dávky obyvatelstvu. Např. auto může být jednou C, I, G, ale i X.

Cíle makroekonomie jsou zajišťovány pomocí faktorů, které  ovlivňují AD a AS.

Agregátní poptávku ovlivňují především peníze (množství peněz) a úroková sazba. Zvyšuje-li se poptávka po penězích, zvyšuje se  úroková míra. Jestliže banka zvýší nabídku peněz, pak nastartuje  růst ekonomiky, když sníží nabídku peněz, pak naopak nastane  pokles produkce.  Změna v nabídce peněz vyvolá změnu úrokové míry.

V důsledku toho nastává poptávka po investicích, protože nižší  úroková míra zvyšuje efektivnost nových investic.  (J. M. Keynes)

Změna v investicích vyvolá změnu nejen samotných investic, ale  patrně i dalších komponent HDP. Vyšší investiční činnost povede  po vyšší poptávce po pracovní síle, to povede ke zvýšení platů a  toto zvýšení platů znamená zvýšení spotřeby zboží a služeb.  Ovlivní i vládní výdaje, protože vyšší příjmy znamenají vyšší daně do státního rozpočtu, které umožňují vyšší vládní výdaje. Vyšší investiční činnost bude znamenat, že určité komponenty  investičních celků bude nutno objednat v zahraničí (investiční  činnost vede ke zvýšení dovozů ze zahraničí).

Agregátní nabídka

Cenová hladina: když se zvyšují ceny, mají firmy zájem zvyšovat  nabídku zboží a služeb, naopak růst nákladů vede k omezení  produkce. Náklady se daří snižovat lepšími technologiemi.

Nominální produkt
Reálný produkt

Potenciální produkt je makroekonomické vyjádření maximální  produkce dosažitelné v daném státě při dané úrovni výrobních  faktorů, tzn. kapitálu, práce, přírodních zdrojů a  technologického pokroku. Jestliže se zvýší počet práce schopného  obyvatelstva a jeho produktivita (vyšší kvalifikace, efektivnější práce), tak se zvyšuje potenciální produkt.

Technický pokrok je hlavním zdrojem ekonomického růstu.  Růst (někdy také hospodářský růst nebo ekonomický růst). V literatuře se rozlišuje mezi růstem a rozvojem.
Růstem rozumíme  pouze ekonomické hledisko zvyšování produktu (ať již reálného  nebo potenciálního).
Rozvoj je ukazatel, který vyjadřuje kvantitativní a kvalitativní změny v hospodářství dané země. Rozvoj zahrnuje nejen ekonomický růst, ale také ekologická  hlediska, zdraví obyvatelstva, vzdělanost, kulturu apod.  Země se může rozvíjet, aniž by rostla ekonomika.

Většina vědeckých i populárních publikací v oblasti ekonomické teorie i hospodářské politiky se soustřeďuje na krátkodobé otázky jako je inflace, zaměstnanost, efektivnost,  produktivnost, platební bilance, měnové kurzy apod. Přestože  tyto ukazatelé jsou dlouhodobě determinovány hospodářským  růstem. Jednotlivé státy akumulují kapitálové zdroje a další  zdroje jako jsou pracovní síly, technologie, zdokonalování  řízení apod. čímž zvyšují hranice produkčních možností a  potenciální produkt.  

Měření GDP (HDP) – nedostatky a problémy

Politici a makroekonomové se snaží uvádět růst GDP jako rozhodující míru blahobytu obyvatel dané země a tím zužují problém úrovně života na jakýsi ukazatel konzumu, spotřeby. To neplatí z řady důvodů:
1. některé výstupy jsou těžko měřitelné, srovnatelné, neboť nejsou obchodovatelné na trhu ( např. vládní výdaje, platy státního sektoru)
2. je řada činností, které nejsou do výpočtu zahrnovány, přestože zvyšují úroveň (kutilství, sousedská výpomoc, práce pro obec aj.).
3. je těžko ohodnotit vyšší kvalitu zboží
4. některé aktivity jsou hodnoceny jako přínos, i když se pouze snaží odstranit nebo snížit negativní dopady určité činnosti.
5. vyšší zločinnost vede k nutnosti vyššího počtu ochránců zákona, tj. k vyšším vládním výdajům, tj. k vyššímu GDP.
6. šedá ekonomika. Bílá ekonomika je ta, která je v souladu s pravidly, je daněná. Šedá ekonomika vykonává prospěšné činnosti, ale je nezdaněná a neevidovaná. Odhaduje se v našich podmínkách na 10-15% GDP, tj. 200-300 mld. Kč. Jedná se o různé melouchy, spropitné, až úplatky, ale ty jsou už na pokraji šedé ekonomiky a černé ekonomiky, která souvisí s trestnou činností.
7. zemědělské produkty. Snížení produkce vede ke zvýšení cen a tím ke zvýšení GDP! Což není zcela v pořádku.  Toto se dá ovlivnit dovozy.

Nedostatky a neschopnost eliminovat negativní ekologické důsledky vedly ke snaze vyvinout nový ukazatel, tj. ke snaze vypočítat objektivnější ukazatel – čistý ekonomický blahobyt, který se snaží zachytit pozitivní  statky a odečíst horší statky (ekologie, zločinnost).

Přednáška č. 4, Magický čtyřúhelník

Přednáška č. 4, Magický čtyřúhelník

                                                roční růst reálného produktu v %




Míra nezaměstnanosti v %                                          Saldo platební bilance v % GDP



                                            Roční úroveň inflace v %

Poznámka: magický čtyřúhelník mění svůj tvar v závislosti na uvedených ukazatelích (ve směru šipek). Změní-li se jeden ukazatel, změní se tvar celého čtyřúhelníka. Proto může mít i následující podoby:



nebo


Vyšší růst vede k vyšší inflaci a snížení nezaměstnanosti a
snížení platební bilance.

Existují tři důvody nahrazení HNP novým ukazatelem, HDP:
1. snadnost matematického výpočtu;
2. snadnost mezinárodního ekonomického srovnání;
3. tvrdí se, že HDP je ukazatel s lepšími vlastnostmi.

Makroekonomické cíle, nástroje představují vstupy do ekonomie, cíle jsou pak výstupy.

Zahraničně obchodní politika Ovlivňování exportu a importu.

Zahraničně obchodní politika
Ovlivňování exportu a importu.
Export můžeme pozitivně ovlivňovat tím, že stát pomocí svých zastupitelství provede analýzu trhu v zahraničí.
Poskytování záruk na exporty, popř. pojištění těchto exportů. Dalším nástrojem jsou subvence.
Dovoz z jiných zemí omezujeme zvýšením cla na toto zboží, nebo množství limitujeme.
Otázka měnových kurzů. Do roku 1997 jsme měli pevný kurz. Dnes máme řízeně-plovoucí kurz koruny.
Odpovídá za ni společně vláda a centrální banka.

Ekonomiku ještě ovlivňují ještě vnější vlivy, u kterých se předpokládá, že ekonomika je nemůže přímo ovlivňovat, ale ve skutečnosti tomu tak není.
Počasí a podnebí.
Zahraniční produkt – jestliže se ekonomice našich zahraničních partnerů (největšími partnery jsou Německo, Slovensko a Rusko) daří, pak mají zájem s námi obchodovat. Jsou ochotni přijímat naše pracovníky a ovlivňuje se tak růst produktu.
Politická stabilita – nestabilní stát odrazuje investory, lidé méně pracují a více bojují,…
Populační růst

Makroekonomické nástroje

Fiskální (rozpočtová) politika: každý stát by měl řídit svůj stát na základě státního rozpočtu. Rozpočet spočívá jednak na příjmech a jednak na výdajích. Všeobecně se říká, že máme velký deficit státního rozpočtu. Vzdor řadě politických komentářů, není to ta nejdůležitější věc. Řada států má mnohem vyšší deficit než ČR. Limit pro vstup do EU je deficit max. 3 % k hrubému národnímu produktu. My na této hranici nejsme (cca 35 %). Následkem deficitního státního rozpočtu je státní dluh.
Měl by sloužit k tomu, aby stabilizoval ekonomiku a podporoval hospodářský růst.
Rozpočet je tvořen daněmi, sociálními dávkami,…
Za fiskální politiku odpovídá vláda.

Za monetární politiku odpovídá centrální banka (u nás ČNB).
Monetární politika se skládá ze 3 hlavních nástrojů:

regulace množství peněz v oběhu (M x V = P x Q),

úrokové sazby, které určuje centrální banka, jsou to:
Diskontní sazba – relativně nízká úroková míra, za kterou půjčuje centrální banka komerčním bankám peníze za předem dohodnutých podmínek).
Lombardní sazba – sazba, za kterou půjčuje centrální banka komerčním bankám v případě, že banka je ohrožena a centrální banka ji považuje za zdravou (např. vkladatelé podnikli útok na IPB, že je před krachem. Centrální bance je známo, že IPB je banka zdravá a jištěná zahraničním investorem a proto jí půjčila peníze za lombardní sazbu).
Reposazba je úroková sazba, za kterou si půjčuje centrální banka od komerčních bank. Půjčuje si proto, že chce snížit množství peněz v oběhu.

povinné bankovní rezervy – určitý % podíl z vkladu v komerčních bankách, které musí komerční banky deponovat u centrální banky a to v naší republice bezúročně.

Stabilizační politika – otázka především regulací (např. mzdy, ceny určitého zboží a služeb u kterých politici a ekonomové předpokládají, že jejich uvolnění by způsobilo destabilizace ekonomickou, politickou, ale také sociální). Klasickým příkladem regulace je nájemné za byty, ale také energie, teplo, otázka železnice, případně další.
Odpovídá za ni především vláda.

Produkt Hospodářský růst se odvíjí od produktu.

Produkt
Hospodářský růst se odvíjí od produktu. Každý stát má zájem na tom, aby dosáhl hospodářský růst. Optimum se v různých státech liší. Makroekonomové a političtí představitelé mají snahu dosáhnout růst přibližně o 5 %.
Náš opravdový hospodářský růst je mírně záporný. Ten je dán tím, že jsme vyráběli užitečné a neužitečné věci (např. výroba tanků, vyráběli jsme zboží, které se nikdy neprodalo). Kdybychom měli asi 5 % růst, byli bychom spokojeni.

Pojmy:
Reálný měnový kurz
Měnová parita

Další otázka je otázka zaměstnanosti. Jsou dva problémy: počet ekonomicky aktivního obyvatelstva a počet nezaměstnaných.
Kapacita pracovních sil v daném státě je ovlivňována např. délkou školní docházky (čím déle budou lidé studovat, tím méně budou v produktivním věku), délka vojenské služby, odchod do důchodu, populační růst, délka pracovní doby. Udělaly se opatření: původně odcházeli M v 60 letech nyní v 62 letech, Ž 57 – 62. Odchod do důchodu se prodloužil o 3 roky, vojenská služba se snížila na 1 rok. Zkrátil se také počet žen na mateřské dovolené. To všechno má vliv na zaměstnanost. Stát by měl činit opatření, aby se nezaměstnanost snížila. Vytváří totiž nejenom problémy ekonomické, ale také sociální.

Zahraniční obchod
Platební bilance
Obchodní bilance

Přednáška č. 3, Cíle makroekonomie 1. produkt – růst – hospodářský cyklus

Cíle makroekonomie

1. produkt – růst – hospodářský cyklus
2. zaměstnanost (nezaměstnanost)
3. cenová hladina (inflace)
4. zahraniční obchod (obchodní a platební bilance)

Nástroje makroekonomie

I. politicko-hospodářské

1. fiskální politika (rozpočet, daně, výdaje, státní dluh)
2. monetární politika (množství peněz v oběhu), úrokové sazby (diskontní, lombardní a repo), povinná bankovní rezerva
3. stabilizační politika (regulace příjmů a cen)
4. zahraničně obchodní politika (obchodní politika, subvence, cla, limity, záruky, intervence do měnových kurzů)

II. vnější vlivy

1. počasí, podnebí
2. zahraniční produkt
3. války, revoluce, stávky
4. populační růst

Makroekonomie sleduje určité cíle, na které má určité nástroje. Makroekonomie je relativně nejmladší část ekonomie a za zakladatele vědeckého přístupu pro makroekonomii je považován J. M. Keynes a jeho Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz. Dá se říci, že makroekonomie se výrazně uplatnila po 2. světové válce a to především prostřednictvím neokeynesiánské ekonomie. Každý stát má určité problémy při zajišťování makroekonomických cílů. Ve všech ekonomických učebnicích se můžeme dočíst, že neexistuje žádná moderní ekonomika, která by nikdy neměla problémy s nezaměstnaností,… a ostatními makroekonomickými ukazateli. USA však žádné větší ekonomické problémy nemají a dokáží úspěšně řešit problémy makroekonomické (v době Clintona), což je výjimka, která tuto teorii vyvrací.

Josef Kaizl, Alois Rašín, Karel Engliš, Josef Macek

Josef Kaizl

Vystudoval právnickou fakultu KU, získává stipendium ve Štrasburku. Angažuje se vědecky. Napsal významná díla: Národní hospodářství a Finanční hospodářství.
Známé je jeho přátelství a posléze i nepřátelství k Masarykovy.

Alois Rašín

Hlásí se k odkazu Bráfa, považuje se za jeho následníka. Proslavil se bojem proti Rakousko – Uherské monarchii. Byl vězněn za své publikované názory. Po říjnu 1918 je mu nabídnuta funkce ministerského předsedy. Tu odmítá a stává se ministrem financí. Uskutečnil měnovou reformu. Svou deflační politikou zpevnění koruny. Dlouhodobě přinášelo více potíží. Chtěl vrátit koruně zlatý standard, ale byl zastřelen anarchistou.

Karel Engliš

Pokusil se vytvořit samostatnou ekonomickou školu, nazývá ji školou teleologickou. Vychází z Kanta (svět o sobě, svět jaký má být) a vytváří svět jaký je chtěn.
Vystudoval právnickou fakultu KU. Působil v Zemském statistické úřadě ve Vídni. Byl 5x ministrem financí a od roku 1934 do roku 1939 je guvernérem Národní banky československé (jako dnes ČNB).
Propaguje individualismus před solidarismem.

Josef Macek

Umírněná demokratická levice, vynikající učitel s velkým charisma. Propaguje keynesiánské myšlení. V roce 1949 na lyžích prchá před naším plukem SNB do Německa. Přednáší pak v USA a Kanadě. Je vážen a vytváří konkurenci von Haykovi.

Albín Bráf

Je nejvýznamnějším učitelem ekonomie na přelomu 19. a 20. století. Byl významný a oblíbený. Hlásí se k němu Rašín, Engliš, Macek a další významní ekonomové. Angažuje se také politicky (strana staročechů). Jeho angažovanost pedagogická a politická mu neumožnila vydat komplexnější učebnici ekonomie. Jeho práce posmrtně uspořádali jeho žáci Horáček a Gruber. Narodil se v roce 1851 v Třebíči. Začíná učit na právnické fakultě. Po rozdělení KU v roce 1882 na německou a českou větev se stává vedoucím katedry politické ekonomie. Angažuje se politicky a stává se ministrem orby. Byl nejlepším ministrem zemědělství v Rakousku této doby, i když byl ministrem pouze rok. Ve spolku právnické fakulty, nazvaný Všehrd, zakládá národohospodářský odbor. Vytváří ekonomickou terminologii a stává se spoluzakladatelem Národohospodářského ústavu. Zdůrazňuje význam statistiky a tvrdí se, že byl vynikající přednášející. Byl sarkastický, ironický, vtipný.

Jeho spisy se jmenují Spisy doktora Albína Bráfa.

Kritizoval jednak liberalismus a socialismus, což bylo jeho oblíbené téma. Liberalismu vytýkal, že filosoficky a sociologicky staví na tom, že všechny činy člověka vznikají z pudů, zištných snah a napsal také spis Boj proti liberalismu. Odmítá také socialismu. Nahrazení individualismu kolektivismem odporuje lidské přirozenosti.

F. L. Chleborád

Je určitě zajímavou postavou v dějinách ekonomické teorie. První pokus o systémový přístup. Prosazuje vlastenectví a hlásá snahu o hospodářské povznesení českého národa. Tvrdí, že bez svébytnosti hospodářské nebude samostatnost politická, jazyková apod. Po vystudování právnické fakulty KU se stává vychovatelem ve šlechtických rodinách. S tím nekoresponduje jeho blízký vztah k dělníkům. Zakládá spotřební družstva pro dělníky a ty nazývá Ouly. Založil také banku Slavii (pojištění dělníků na stáří,…).

Vzdává se funkce vychovatele, výnosné funkce generálního ředitele Slavie. Různě se stěhuje po českých zemích. Působí jako poradce bulharské vlády a končí jako poradce v Carském Rusku (1905 – 1911). Zemřel v Petrohradu. Napsal řadu spisů: Boj o majetek (1884), hlavním dílem je teoretická učebnice Soustava národního hospodářství politického (1869).

Orientován je na F. Lista. Sám své dílo považuje za dílo národovců. Zdůrazňuje národní princip. Kritizuje anglický liberalismus, který není vhodný pro rozvíjející se země, které nejsou schopny konkurovat vyspělým státům.

Přednáška č. 2 F. C. Kampelík (1805 – 1872) F. L. Rieger (1818 – 1903) F. L. Chleborád (1839 – 1911) Albín Bráf (1851 – 1912) Josef Kaizl (1854 – 1901) Alois Rašín (1867 – 1923) Lubomír Mlčoch (1944) Karel Engliš (1880 – 1961) Josef Macek (1887 – 1972) Ota Šik (1919) Valtr Komárek (1930) Václav Klaus (1941)

Přednáška č. 2

F. C. Kampelík (1805 – 1872)
F. L. Rieger (1818 – 1903)
F. L. Chleborád (1839 – 1911)
Albín Bráf (1851 – 1912)
Josef Kaizl (1854 – 1901)
Alois Rašín (1867 – 1923)
Lubomír Mlčoch (1944)
Karel Engliš (1880 – 1961)
Josef Macek (1887 – 1972)
Ota Šik (1919)
Valtr Komárek (1930)
Václav Klaus (1941)

Naše ekonomické myšlení se vyvíjelo v rámci Rakouska – Uherska. V českých zemích dochází ke zvláštní situaci. Český jazyk je na pokraji zániku, existuje diskriminace Čechů a ekonomická zaostalost.

V polovině 19. století dochází k významným změnám v hospodářském, sociálním a kulturním vývoji v Evropě. V Rakousku – Uhersku dochází k tomuto vývoji se zpožděním jedné generace (asi 25 let).
Ke změnám dochází i v názorech na ekonomické myšlení. Objevují se autoři kteří překládají ekonomie dřívější (např. J. B. Say, J. S. Mill). Představa českých ekonomických autorů: přebírají utopistický socialismus, vliv německé školy (jakýsi historismus), objevuje se vliv rakouské školy, která vzniká ale také z marxismu a křesťanští myslitelé. Na počátku 70. let nastává i v českých zemích prudký rozvoj průmyslu, obchodu, dopravy a bankovnictví. Předělem je rok 1868, kdy vzniká Živnostenská banka, která je bankou živnostenských záložen (ty musely být určitým způsobem zastřešeny). Působí až do roku 1939, kdy je její činnost ukončena. Byla bankou, která podporovala rozvoj průmyslu. V Českých zemích byl kladem důraz na domácí kapitál.

1873 – dochází ke krachu na Vídeňské burze, což způsobilo hospodářskou krizi 70. let i v českých zemích. Dějiny českého ekonomického myšlení potvrzují, že je úzký vztah mezi ekonomickou teorií a ekonomickou praxí. Ekonomická teorie se nejdříve rozvíjí poměrně nešťastně na filosofické fakultě pražské univerzity v rámci kamerálních („správních“) věd. Koncem 18. století přechází výuka kamerálních věd na právnickou fakultu s čímž je spojen lepší rozvoj ekonomické teorie.

Prvním představitelem byl Josef Ignác Butschek (1741 – 1821). Hlásí se především k fyziokratickému myšlení, zatímco jeho následním W. G. Kopetz (1781 – 1957) přednáší především anglickou klasickou školu, především Smitha a Ricarda. Další velkou postavou je J. F. A. Buquoy (1781 – 1851). Polyhistor, věnoval se politické ekonomii. České ekonomice vytýká, že málo využívá matematiky a tvrdí, že ekonomika je především algebra (zde je vidět pozitivní přístup v ekonomii). Rozděluje ekonomiku na dvě části:

Technická ekonomika
Politická ekonomika – popis hospodářské činnosti

Bernard Bolzano (1781 – 1848) – katolický osvícenecký kněz, který přednáší na Karlové univerzitě. Napsal první utopický spis.
F. C. Kampelík
Nebyl to ekonom, ale lékař, který propagoval zakládání družstev, úvěrových, nákupních ale i prodejních. Družstva doporučoval zakládat vždy při farnosti. Sám působil na venkově. Díky Kampelíkovi u nás družstevnictví mělo svou velkou historickou tradici, kampeličky prosadily poměrně moderní zemědělství. Družstevnictví bylo nejvyspělejší v Dánsku a českých zemích.

Dalším představitelem je F. L. Rieger. Je významný jako první český publikující ekonomický autor. Je především politikem, představitel strany staročeské. Je zeť Palackého a tchán Albína Bráfa. Studoval ekonomii v Paříži a v Londýně. Po návratu napsal habilitační spis, ale habilitaci neobhájil (protože měl mnoho politických odpůrců). Na ekonomii nakonec zanevřel a věnoval se zejména politice.

Maloburžoasní teorie

Švýcarský ekonom Sismondi a Proudhon.
Společnost by se měla vrátit ke způsobu před příchodem kapitalistického podnikání. Měli by se podporovat drobní výrobci (střední živnostníci), kladení důrazu na malovýrobní způsoby. Stát by jim měl poskytovat různé výhody. Tato představa nalezla uplatnění v carském Rusku na konci 19. století.
Nejdůležitějším je však bezesporu učení Karla Marxe. Karel Marx (1818 - 1883). Zpočátku se domníval, že by se mohl věnovat kariéře vysokoškolského učitele. Na toto místo však nebyl přijat. Stal se šéfredaktorem časopisu, za názory byl vypovězen z Ruska. Nakonec se usadil v Londýně. Jeho hlavním dílem byl Kapitál (třídílný). Pocházel z rodiny úspěšného a bohatého právníka. Jeho přítel Engels byl synem bohatého továrníka.

Hlavní rozdíl je v tom, že utopističtí socialisté měli jasno, jak by měla společnost vypadat. Nevěděli, jak k tomuto cíli dospět. Věřili, že se vztahy z kapitalistické společnosti přemění v socialistické. Marx tvrdil, že díky technologiím musí nastat jednotlivé společnosti: od prvobytně pospolné společnosti k feudální, od feudální ke kapitalistické,... Marx tvrdil: kapitalisté se zmocnili bohatství vykořisťováním pracovníků. Otroci byli vázání k otrokářům, nevolníci měli postavení občanů, ale neměli vlastnictví půdy. Dělník byl formálně svobodný, ale musel hledat práci u kapitalisty a musel přistoupit na jeho podmínky. Vychází zde především z D. Ricarda. Co bylo v Marxovi původní: mluví o práci a pracovní síle. Pracovníci vytváří hodnotu. Pracují např. 10 hodin. 5 hodin vytváří hodnotu, dalších 5 hodin vytváří nadhodnotu, kterou si kapitalista přisvojuje (používá ji na svoji luxusní spotřebu). Kapitalisté majetek získali násilím. Pokud se dělníci zmocní majetku kapitalistů, je to hospodářsky naprosto opodstatněné a není na tom nic špatného.
Tvrdil, že vykořisťování dělníků se bude neustále zhoršovat, což neodpovídalo skutečnosti. Kapitalista má tendenci neustále vykořisťovat dělníky. Má snahu prodlužovat pracovní dobu (např. z 10 na 12 hodin), tím se zvyšuje podíl vykořisťování dělníka. Rozděloval kapitál konstantní, variabilní a nadhodnotu.

• Konstantní - ve strojích je zhmotnělá dělníkova práce, ty se opotřebovávají a cena opotřebení se přenáší do produkce.
• Variabilní - mzdy dělníků

Nadbytečná pracovní doba sloužila k vytváření nadhodnoty.

Resumé:
Lidé měli vizi o lepším uspořádání společnosti, vznikají utopické představy. Ty jsou založeny na družstevnictví. Realizace těchto vizí se většinou neosvědčila.
Marx měl přesnou představu, čeho špatného se dopouští kapitalismus.

Úvod do ekonomie, Přednáška č. 1, Socialistické teorie, Utopické teorie, Maloburžoazní teorie, K. Marx - marxismus

Utopické teorie

Jak se začala rozvíjet kapitalistická společnost, objevovaly se výrazné rozpory mezi sociálním postavením jednotlivých skupin a současně se objevovala snaha tuto situaci zlepšit. Objevovaly se různé utopické vize jak by měla společnost vypadat

Utopie:
a) socialistické
b) ostatní

Utopistické teorie pochází od Thomase Mora, který v roce 1516 napsal svoji slavnou knihu Utopie (1478 - 1535). Vyrůstal v právnické rodině, stal se kancléřem Jindřicha VIII. Nakonec byl pro své názory popraven. V Utopii líčí ideální společnost. Utopisté kladli veliký důraz na vzdělání, doufali, že vzdělání přispěje ke zlepšení společnosti. Utopie je inspirovaná klášterem. Lidé společně pracují, vzdělávají se,... Je to idealistická společnost, která dala základ utopistického učení. Za předchůdce utopistických vizí bychom mohli považovat již Platóna. Považuje se za představitele idealistického komunismu.

Dalším představitelem je T. Campanella. Napsal knihu Slunečný stát. Říká se, že je napsáno několik tisíc utopistických románů. Každý má svou představu, jak by měla být společnost ideálně uspořádána. Vznikají také antiutopistické představy - např. román 1983 od Orwella (společnost se vyvíjí ke svému zániku).

Socialistickou představu rozvíjí tito představitelé: Charles Fourier (1772 - 1837), který utvořil představu ideální společnosti, která by byla organizována na družstevním základě (seskupení několika set lidí, kteří by vyráběli a byli by osvobozeni od kapitalistického tlaku). Dalším představitelem je Saint Simon (1760 - 1825). Společnosti by byly poskytnuty půjčky, ta by se rozvíjela nezávisle na kapitalismu.

Robert Owen (1771 - 1858) podnikal v USA, pak se vrátil do Anglie. Měl představu: podniky by patřili zaměstnancům, zaměstnanci by se podíleli nejenom na výrobě, ale také na jeho řízení.

Utopický socialismus nejsou pouze představy ekonomické, ale zejména politické.